Původně byl na místě pálenice chlév pro dobytek. Pískovcové stěny s částečně opadanou omítkou, masivní kameninové žlaby, napáječky, které by šly ještě určitě zprovoznit, olověné trubky na přívod vody, mohutná železná oka pro přivázání krav, precizně provedená cihlová podlaha ze dvou vrstev na sebe poskládaných cihel. A nepořádek, špína, prach a pavučiny.

Při uklízení chléva jsme v jedné rozpadlé dřevěné truhličce mezi spoustou nepořádku objevili i tuto láhev. Buď tady už někdy někdo pálil, nebo měl alespoň rád slivovici. Po takovém objevu už nešlo vzít rozhodnutí o vybudování pálenice zpátky. A máme tak i malý příběh.

Když byl prostor prázdný, nejdříve se rozebrala cihlová podlaha, otloukla se omítka a důkladně se vyčistily spáry mezi pískovci. Potom se vyspravil strop a vybetonovala nová podlaha. Teprve potom přišla ke slovu pemrlice - kladívko podobné paličce na naklepávání řízků, kterým se ručně centimetr po centimetru postupně oklepaly všechny pískovce. Tím se obnovila krása místního pískovce, jeho struktura a kresba. Jako poslední z této etapy přišlo ke slovu spárování.

Mezitím jsme přivezli z jihu Moravy technologii (už několik let používanou), umístili ji, aby příliš nepřekážela a začala stavba zdí. Na ty jsme použili cihly ze spodní vrstvy rozebrané podlahy.

Potřebná pauza na obnovení sil a zároveň na promýšlení dalších kroků. Řada nápadů vznikla právě takhle.

Cihly byly pěkně zachovalé, stavěli jsme už s úmyslem, že je přiznáme. Museli jsme ovšem být při všech činnostech velmi pečliví, průběh prací byl totiž pod neustálým stavebním dozorem.

Než se parta šikovných kominíků pustila do stavby nového komína, musela se ještě udělat nová dlažba, obklady, okna, dvoje dveře, zavést vodu, zavést elektřinu, sestavit technologii, vyřídit razítka... . Však to dobře zná každý, kdo někdy něco stavěl, nebo alespoň viděl "Na samotě u lesa".

Potom přišla slavnostní chvíle, když mistr kominický poprvé nachystal třísky a zapálil oheň.

Z komína tak poprvé vystoupal bílý kouř, který nám potvrzoval, že odteď už máme funkční pálenici. A odlesky slunce z jeho vyleštěného a netknutého povrchu tuto informaci sdělovaly i ostatním.

Takové události se u nás tradičně slaví, jinak tomu nebylo ani tentokrát. Z komína voněl kouř, z elektrického grilu různé dobroty, pojedlo se, popilo a všichni už mysleli na to, jaké to bude, až se pálenice rozjede na ostro.

V pískovcovém rámu nade dveřmi je vyryté jen "Anno 95". Ze srovnání s historickými mapami nám vychází, že dům byl postaven v roce 1795.

Byla možná odlitá přímo v Křižanech (dříve Kriesdorf), protože nějaký Anton Fiedler v Křižanech na přelomu 19. a 20. stolení žil, ovšem jestli měl slévačskou dílnu, se nepodařilo dohledat. Nebo byla odlitá jinde na zakázku pro Křižany, jak se to dříve taky tak dělávalo. V každém případě sem patří, protože Žibřidice jsou součástí Křižan.

Plastovou kozu z tržiště jsme dostali kdysi z recese jako dárek. Od té doby ji umísťujeme každý rok po zimě pod jedli. Vypadá dost věrohodně a už několikrát se jí podařilo vyděsit návštěvy.

Pálenku v dubových soudcích staříme ve výklenku vedle schodiště do původního klenutého pískovcového sklepa. Věřte, nebo ne, ale výklenek je opravdu na úrovni sedmého schodu.

Vynikající ovoce, bobule velikosti brusinek, na jednom keři se dá nasbírat klidně i 10 litrů. Výhodou je, že zraje až v říjnu, když už na zahradě nic jiného neroste, jsou to poslední vitamíny před zimou. Taky je z ní výborný likér.

Inspirace pro všechny, jak mají vypadat méně frekventované části domu, když se vydaří úroda.

Listí z lípy opadalo za úplného bezvětří snad během deseti minut, měl jsem to štěstí být zrovna u toho.

Tohle zátiší vzniklo tak nějak přirozeně samo. Možná jako oxymóron na spojení Frank Sinatra a prohibice.

Sněhu napadlo v sezóně 2020/2021 po mnoha letech konečně jako za starých časů.

V únoru taky pořádně mrzlo.

Proházenou cestu využívaly i srnky.

Ještěd je dominantou našeho kraje, proto jeho fotka chybět nemůže. Zvlášť když je tak hezky načervenalý, jako omrzlý nos.

Dřevo na příští sezónu.

Je poměrně dost lidí, kteří, když přijde úroda na jejich stromy, by si chtěli udělat pálenku, aby ovoce nemuseli vyhazovat, ale nevědí, jak na to. Pro ty především jsou určené naše semináře. Za účast se nic neplatí, bereme to jako osvětu a šíření dobré myšlenky, a to se nezpoplatňuje. V srpnu bylo ještě hezky teplo, začalo se představením pálenice.

V sudu byla už naložena letní jablka, bylo možné podstoupit čichovou zkoušku.

Výklad nevynechal ani důležitost volby sudů jako podstatný aspekt pro úspěšnou přípravu kvasu.

K ukázce drcení nebylo k dispozici žádné ovoce, konec srpna je taková lichá doba. Jednoduché zařízení s pohonem na ruční vrtačku se ale mohlo předvést i tak a alespoň nehrozilo potřísnění od stříkající šťávy.

Teplé počasí přálo postseminárnímu posezení s ochutnávkou. Předmětem ochutnávky byla pálenka z více druhů ovoce a ovocné domácí likéry vyráběné z pálenky z jablek.

Snímek dobře odráží rozdílnost povah účastníků. Zatímco někteří už rozmýšlejí, co a kolik naložit, jiní potřebují svoje rozhodnutí ještě podpořit důkladnou diskusí, aby se nezapomnělo ani na žádný detail, a potom jsou tací, kteří vůbec neskrývají svoji radost z poznání, že už vědí.

Bylo znát i na oblečení přítomných, že oproti srpnovému termínu bylo značně chladněji. To ale nemohl být důvod pro vynechání nebo zanedbání některých témat, osnova semináře musela být splněna.

Protože už uzrála jablka, mohlo dojít i na praktickou ukázku jejich drcení, jako nezbytnému kroku při přípravě kvasu z jablek a hrušek.

Kolečko jablek bylo nadrcené za malou chvilku, ke správnému zaplnění 60litrového sudu to ale nestačilo. Zkušenost mluví o cca 7 kbelících.

Pohled na trošku zmrzlé účastníky z pálenice uvnitř. Ale všechna čest, vydrželi až do konce, ptali se, byl vidět velký zájem. Inu, kde je motivace, jde i učení lépe.

Nouze nebyla ani o pomocníky.

Zima byla dost vlezlá, omezila i poslední blok semináře. Diskutovalo se především ve stoje, ale ochutnávka ani v tomto případě omezena nikterak nebyla.

Základ pro ochutnávku.

Protože byl letos otevřený jen jeden seminář, byla pálenice při přednášce hodně zaplněná.

Vůbec neplatilo, že účast žen byla jen účelová z důvodu zajištění bezproblémového odjezdu po semináři a ochutnávce. Rozdíl v přístupu ke studiu mezi muži a ženami nebyl vůbec patrný.

Tradiční neformální diskuse po ukončení formální části semináře.

Příslib do budoucna, že pěstitelské pálení bude mít zastoupení i v dalších generacích.

Na konkrétních vzorcích bylo možné se přesvědčit, že se z jablečné pálenky dají vyrobit vynikající ovocné likéry.

Někdy nebylo jednoduché se rozhodnout pro ten správný vzorek likéru.

Z vlastních bylinek si vyrábíme i sirupy do vody. Nikdo z přítomných to nechápal jako vybočení z tématu, rádi ochutnali asi všichni.

Vloni jsme měli aroniového likéru ještě hodně, taky jsme ho stáčeli do litrových lahví. Pro účely focení jsem ale našel už jen poslední zbytek na úplně nejhořejší polici ve špajzu. Je to asi jediný "B&W" likér, který znám. Ne proto, že by se v něčem podobal té známé značce, ale tím, jak je ve vnímání ochutnávajících černobílý. Buď chutná hodně, nebo se mu vyhýbáte.

Pokud chcete mít dobrý likér, nešetřete na ovoci (více viz recept na našem blogu z 8. 1. 2021). Borůvkový likér, modrý tak, že už to ani není vidět a rakytníkový s propasírovanou vrstvou ovoce. Normálně v lahvi tolik ovoce nenecháváme, v tomto případě záměrně nadsazuji, abych zdůraznil, že na výrobě dobrého likéru se nesmí šetřit.

Některé hotové likéry se dají ještě obohacovat bylinnými odvary, proto je dobře mít vlastní nasušené bylinky po ruce. Doporučuje se ale střídmost a rozvaha, velké množství může chuť likéru nenávratně pokazit, a také ne každé ovoce se snese s každou bylinou.

Jeden z nejlepších z uvedených likérů. Citróny byly čerstvě utržené ze stromů v italské Kalábrii, jsou bez chemie, naložené částečně s kůrou i bez ní. Výsledek je velmi podobný originálnímu limoncellu, zatím se při ochutnávání neozval nikdo, komu by likér nechutnal.

Likér z černého rybízu nemůže mít nepřátel. Chuť, barva, vůně a těch vitamínů… .

Nenápadné a skromné ovoce, na likér vynikající. Chuť není příliš výrazná, ale jemná, pro vybranou společnost.

Na podzim to bylo přetahování s ptáky a veverkou o každý ořech, ale nakonec se jich podařilo nasbírat dosti jak na usušení, tak i na likér. Po přecezení šla část rozdrcených ořechů mimo a je vynikajícím doplněním do pečiva, pudingů apod. Část zůstala po důkladném rozmixování v lahvích a do skleniček tak po důkladném promíchání teče mimořádný zážitek. A zastánci veganství po takovém drinku už ani nemusejí vymýšlet, co si dát k večeři.

Na malinovém likéru je asi nejlepší jeho vůně. A samozřejmě i barva, patří mezi likéry, které je příjemné si ve skleničce prohlížet proti světlu.

Medový likér, uložený mezi částí sebraných spisů Friedricha Schillera, je z celé plástve medu a je dochucený odvary z pelyňku a meduňky. Sladká a hořká chuť se v něm perou, meduňka to všechno zklidňuje, možná i proto se po něm tak dobře spí. Kdo ví, jak by dramatikovi asi chutnal?

Na fotce šípkový likér pod dohledem indiánů z hrdého kmene Tarasků. Tento likér je jeden z nejjednodušších a přitom překvapivě nejchutnějších našich likérů. Taraskové byli vyhlášenými bojovníky, kdyby tuto recepturu vymysleli oni, asi by ji lehce jako my nevydali. Jenom pozor, nechat louhovat nejméně o měsíc déle než ostatní likéry, jenom tak se do něj podaří získat medově oříškovou chuť šípkových jadýrek.

Ovoce naložené na likér je v okně i pěknou dekorací.

Likéry z višní a červeného rybízu jsou vhodné pro každého, nikoho nezklamou. Višňový je temnější, rybízový přidává ještě jiskru kapek rosy. Tyto i všechny další představené druhy nejsou jediným ovocem pro výrobu likérů, jsou jen inspirací. Důležité je mít dobrou ovocnou pálenku, nejlépe z jablek, ta je chuťově neutrální, sklenici od okurek, vhodné ovoce na naložení, trochu cukru a okno, kam naplněnou sklenici potom postavíte. Když bude situované na jih, louhování bude rychlejší a procházející sluneční paprsky vám budou vytvářet nádherné obrazy.